Měsíční krajina
Dialog mezi tělem a krajinou, ale i mezi realitou a snem. Tělo zde splývá s krajinou, stává se její součástí, jako by bylo utkané ze stejného materiálu jako měsíční povrch.
Působí, jako by člověk nebyl oddělený od přírody, ale naopak v ní zakořeněný, ztracený i přijatý zároveň. Nahota zde nepůsobí jako odhalení, ale jako přirozený stav – tělo je krajina a krajina je tělo.
Je v tom určitá osamělost, ale i klid. Měsíční krajina může symbolizovat pustotu, ale zároveň i nekonečné možnosti, prostor pro myšlenky, sny a svobodu.